Téma cizince přicházejícího do vsi či městečka je v umění jedním z nejčastějších a o situaci po pádu komunistického režimu pojednává v českém prostředí taktéž veliké množství knih, filmů i divadelních her. Portugálie maďarského dramatika Zoltána Egressyho v sobě obsahuje obojí, takže se nelze divit, že jsem na inscenaci Studia Marta kráčel s určitými obavami.
Popravdě řečeno divadelní hra ani její inscenace opravdu nepřinášejí nic zvláště originálního, ale jako divák jsem se v jejím průběhu upřímně pobavil a podle reakcí publika bylo evidentní, že jsem nebyl sám.
Děj je vcelku nekomplikovaný a většinu času se odehrává v hospodě. Ve vsi Irgács vše běží zaběhnutým způsobem. Hostinský vede hospodu a v ní mu pomáhá jeho dcera Mašle. O tu usiluje bývalý policista Řepa, ale ač se mu ji podařilo jednou v opilosti dostat do postele, manželství i jakýkoliv intimní vztah s ním i přes nepříliš výrazný nátlak otce odmítá. Dalšími štamgasty jsou rozvedený alkoholik Satanáš a nezaměstnaný bývalý taxikář Kolík. Do hospody občas zavítá farář a Kolíkova věčně opilá manželka Jituš. Všichni vzpomínají na svou minulost, řeší problémy a sní o své budoucnosti. Satanáš si stěžuje, kterak jeho malou dcera bije její nevlastní otec, Kolík vzpomíná na práci v Budapešti a plánuje si návrat do ní, farář si stěžuje na některé části své práce a Řepa touží po návratu k policii. Všichni se navíc těší, až bude ve vsi hrát exhibiční zápas Ferencváros Budapešť.
Toto prostředí naruší svým příchodem Drobek, esejista z Budapešti. Sám tvrdí, že do vsi přichází jen na pár dní a bude později pokračovat do Portugalska, které si maluje v těch nejlepších barvách. Podaří se mu okouzlit Mašli, která působí před jeho příchodem rezignovaným dojmem, a i přes výhružky Řepy spolu mají milenecký vztah. Mašle překousne i náhlý příjezd Drobkovi ženy, která jej živí. Řepa pak zabije nevlastního otce Satanášovi dcery a Kolík odjíždí do Budapešti zlepšovat finanční situaci své rodiny. Drobek ukončí vztah s Mašlí a místo cesty do Portugalska se vrací do Budapešti ke své ženě. Nakonec se ukáže, že Satanášovu dceru nevlastí otec vůbec nebyl. Příběh končí předčasným návratem Kolíka domů a společným posezením vesničanů v hospodě. Jituš si celou dobu strašně přeje pitbulla, ale nakonec je šťastná za střevíce s vysokými podpatky. Ferencváros taky nakonec nepřijel.
Úspěch hry však nestojí ani tak na samotném příběhu, ale zejména na situačním a slovním humoru. Jeho nositeli jsou takřka všechny postavy, zejména však Kolík a Jituš.
Kromě Pavla Zatloukala a studentů činohry a činoherní režie JAMU ve Studiu Marta vystupují i studenti 2. a 3. ročníku muzikálového herectví, kteří svými výstupy přerušují či doplňují divadelní hru. V některých případech jsou jejich vstupy povedené, jindy tam působí „poněkud navíc“.
Herecké výkony studentů ve Studiu Marta byli vesměs sympatické. Jednoznačně oproti ostatním vynikala Martina Krátká v roli Jituš a naopak zaostával František Skopal v roli faráře. Ondřej Kokorský v roli Řepy byl dobrý jako uřvaný agresor, ale jeho roli by možná více slušelo, kdyby občas polevil a byl tím rádoby důležitým, který v hospodě všechny důležitě přátelsky plácá po ramenech. Nejvíce nevděčnou rolí byla role manželky Drobka, jejímž jediným úkolem bylo divákovi vysvětlil, jak se to vlastně s Drobkem má, a odejít. Vzhledem k věku herců možná bylo zbytečné uvádět vyšší věk Kolíka. Jeho role, tak jak ji Milan Holenda pojal, by unesla i o 5 let méně.
Pondělí, 2. březen 2009
Úterý, 17. únor 2009
Návrh na rozpuštění Dělnické strany
Ve středu 18. února 2008 bude v Brně rozhodovat Nejvyšší správní soud o vládním návrhu na rozpuštění Dělnické strany. O tomto tématu již bylo napsáno hodně a po rozhodnutí soudu bude jistě následovat další příval textů. V následujícím článku se pokusím zaměřit na argumentaci vlády použitou v jejím návrhu.
Již rozsah samotného vládního návrhu o délce pěti stran, z nichž první je jen titulní, ukazuje, že si navrhovatel s celým podáním příliš práce nedal. Po mediálním divadle mistra Langera, v jehož rámci opakovaně nejdříve Dělnické straně zákazem hrozil a posléze hovořil o přeteklém poháru trpělivosti, by člověk očekával, že vláda předloží soudu řadu argumentů a důkazů, které návrh na rozpuštění podporují.
Text návrhu však toto očekávání ani trochu nenaplňuje. Důvody pro zákaz jsou nakonec uvedeny v podstatě jen dva. Prohlášení Dělnické strany na webových stránkách z doby krajských a senátních voleb v roce 2008 a dvojnásobné porušení shromažďovacího zákona v tomtéž roce. Logicky se tak naskýtá otázka, zda vláda a další součásti moci výkonné opravdu nemají proti Dělnické straně navzdory svým velkohubým vyjádřením nic jiného nebo jen Mirek Topolánek podepsal naprosto odfláknutý návrh.
V případě uváděného porušení shromažďovacího práva jde dokonce jen o dva případy a to z 16. června 2008 z Hradce Králové a 18. října 2008 z Litvínova.
V prvním případě chtěla Dělnická strana uspořádat hudební akci v letním kině, ale město jí na poslední chvíli vypovědělo smlouvu. Strana však přesto své příznivce do Hradce Králové svolala na neohlášené shromáždění, které vcelku poklidně proběhlo v centru města.
V druhém případě je Dělnické straně připisováno organizování veřejnosti daleko více známé akci v centru Litvínova a v Janově, která byla reakcí na předcházející romské útoky vůči hlídkám Dělnické strany. Je nepochybné, že se neohlášeného shromáždění, které se později díky policejnímu útoku na jeho účastníky zvrhlo v násilnosti, účastnili i členové Dělnické strany a jeden z řečníků vyslovil pozdrav od jejího předsedy, ale samotná teze o organizování akce Dělnickou stranou je vzhledem k absenci dalších důkazů v textu návrhu jen těžko prokazatelná. Tvrzení, že akci organizovala přímo Dělnická strana či ve spojení s neregistrovaným Národním odporem opět nikdo ničím neprokazuje. Jediné, co návrh uvádí, je text pozvánky s chybně uvedeným titulem, který se objevil stánkách, na jejichž tvorbě se Dělnická strana nepodílí, tudíž nemůže mít vliv na jejich podobu. Případný opak opět jakkoliv dokazován není. Ostatně pozvánka byla přetištěna v různých zněních hned na celé řadě webů a blogů a hlavní svolávací internetovou stránkou byl zcela jiný blog a to http://protestinfo.wordpress.com/.
Vládní interpretace víceznačného prohlášení Dělnické strany na jejích webových stránkách z doby krajských voleb v roce 2008 je oproti jednomu prokázanému a jednomu neprokázanému neohlášenému shromáždění daleko způsobilejší vést k zákazu strany. V onom zmiňovaném prohlášení Dělnická strana vyhlašuje nulovou toleranci polistopadovému systému, požaduje prošetření zločinů stávajících parlamentních stran a tvrdí, že bude usilovat o jejich rozpuštění.
Problém vládního tvrzení však spočívá v tom, že toto prohlášení lze interpretovat všelijak a nejen k tíži strany, jejíž rozpuštění vláda navrhuje. Požadavek prošetření domnělých zločinů je jistě zcela legitimní záležitost. Tvrzení, že v případě, že se strana dostane k vládní moci budou prošetřeny zločiny soudobého establishmentu patří v českém politickém prostředí k běžnému vyjadřování parlamentní i mimoparlamentní opozice. Stačí si ostatně vzpomenout na "Akci čisté ruce", deklarace představitelů ODS před parlamentními volbami v roce 2006 a podobná prohlášení.
Oprávnění vlády podat návrh na rozpuštění politické je součástí českého právního řádu a ostatně tohoto oprávnění využila i současná vláda proti Dělnické straně, jelikož deklaruje, že pro něj nastaly důvody. Dělnická strana nikde neuvedla, že bude v případě hypotetického převzetí vládní moci usilovat o rozpuštění zmiňovaných stran nedemokratickými prostředky, naopak její předseda se opakovaně pro média vyjádřil, že to bude on, kdo bude v budoucnu podávat Nejvyššímu správnímu soudu vládní návrh na rozpuštění některých stran. Požadavek rozpuštění politické konkurence se stal v České republice běžnou součástí politického boje, například senátoři Mejstřík a Štětina opakovaně požadovali rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy, Ivan Langer a představitelé Strany zelených využívali svého postoje k Dělnické straně k sbírání politických bodů a v podobném duchu se vyjadřoval v poslední době právě i Tomáš Vandas z Dělnické strany směrem k vládnoucím stranám.
Nulová tolerance polistopadovému režimu zní jako zajímavá fráze, ale bez bližší specifikace, v čem strana systém nehodlá tolerovat a čím jej hodlá nahradit, jde o frázi fakticky bezobsažnou. I z hlediska politické rétoriky českého prostředí je výraz "nulová tolerance" relativně běžný a kritika polistopadového uspořádání, zejména způsobu privatizace v 90. letech, je charakteristická i pro ostatní levicové strany. Dělnická strana pochopitelně v odpovědi Nejvyššímu správnímu soudu deklarovala, že jí jde o revoluční reformu systému demokratickou cestou a jejím cílem není nic protiústavního.
Při pohledu do sousedního Polska zjistíme, že s politickým programem 4. polské republiky, která by nahradila dosavadní republiku třetí, vyhrála strana Prawo i Sprawiedliwość parlamentní volby v roce 2005, takže i z hlediska zahraničního srovnávacího je zřejmé, že samotný požadavek nahrazení stávajícího uspořádání, ať již jej politici ve svých politických proslovech zvou systémem, establishmentem, režimem či jakkoliv jinak, není sám o sobě ničím antidemokratickým a k posouzení toho, zda se jedná o odstranění demokratických základů státu, by bylo potřeba zjistit, čím chtějí kritizované uspořádání nahradit.
Na celém návrhu na rozpuštění Dělnické strany je zarážející též absence jakékoliv snahy o dokazování uváděných tvrzení či právní argumentaci. Nelze než souhlasit s ideovou odpůrkyní Dělnické strany Klárou Kalibovou v jejím tvrzení, že "Zdůvodnění návrhu postrádá jakoukoli hlubší právní argumentaci. Právníci vnitra zcela pomíjejí závazné mezinárodní dokumenty, nepodkládají své závěry znalostí evropských ani vnitrostátních judikátů (odkazují pouze na jeden judikát Ústavního soudu), Listinu základních práv a svobod užívají pouze pro forma."
Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích umožňuje rozpuštění stran a hnutí z několika různých důvodů. Pro posuzovaní činnosti Dělnické strany přichází v úvahu ustanovení paragrafu 4, který zapovídá činnost politickým stranám
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,
d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.
Pro porušování zákonů v písmenu a) je nutná soustavnější protiprávní činnost, což jedno prokázané a jedno neprokázané porušení zákona o právu shromažďovacím, za něž padají pokuty blízké spíše výši pokut za dopravní přestupky, rozhodně není. Je nutno si uvědomit i kontext, ve kterém při demonstracích k porušením shromažďovacího práva došlo. Při obdobných demonstracích totiž porušují zákony bohužel takřka všichni. Policie zasahuje bez výzvy a dopředu plánovaně i proti řádně ohlášeným shromážděním a nezákonně perlustruje jejich účastníky, orgány obce některá shromáždění zakazují protiprávně z hlediska důvodu i času a jiné subjekty uskutečňují neohlášené protidemonstrace či zneužívají práva tím, že blokují některá místa na několik měsíců dopředu. Jednonásobné či dvojnásobné porušení shromažďovacího práva je jistě protiprávním jednáním, vzhledem k zásadě proporcionality by však rozpuštění bylo dosti nepřiměřenou sankcí.
Lze tedy očekávat, že rozhodnutí soudu bude záviset na jeho interpretaci toho, zda jedno prohlášení na webových stránkách a jeho interpretace znamená, že strana směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se o ni ústavními prostředky a odstranění demokratických základů státu. Za pozornost však stojí, že samotný vládní návrh ani písmeno c) § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích vůbec ve vztahu k činnosti Dělnické strany neuvádí a naopak zmiňuje písmeno d).
Osobně mám malé podezření, že Dělnická strana v rozpuštění tak trochu doufá, jelikož by jejím představitelům umožnilo reorganizaci, změnu hloupého názvu a zajistilo by jim před volbami do Evropského parlamentu, do kterého mohou bývalý členové kandidovat na listině jiné strany, opět značnou mediální publicitu. Ostatně strana před soud chystá další neohlášené shromáždění, které mediální ohlas jen zvýší. V případě, že by navíc soud rozhodl na základě takto chabých vládních argumentů, mohla by se snadno prezentovat jako obět politického procesu.
Je možné, že zazní ještě něco nového a převratného u ústního jednání, ale základní argumenty a pozice vlády i Dělnické strany asi zůstanou stejné.
Soudcům jejich rozhodování nezávidím. Buďto stranu nerozpustí a stanou se terčem značné mediální a politické kritiky nebo ji na základě chabého návrhu, jehož mizernost uznávají mnozí zastánci i odpůrci Dělnické strany, rozpustí a vystaví se tak do budoucna kritice, že jednají na politickou objednávku.
Již rozsah samotného vládního návrhu o délce pěti stran, z nichž první je jen titulní, ukazuje, že si navrhovatel s celým podáním příliš práce nedal. Po mediálním divadle mistra Langera, v jehož rámci opakovaně nejdříve Dělnické straně zákazem hrozil a posléze hovořil o přeteklém poháru trpělivosti, by člověk očekával, že vláda předloží soudu řadu argumentů a důkazů, které návrh na rozpuštění podporují.
Text návrhu však toto očekávání ani trochu nenaplňuje. Důvody pro zákaz jsou nakonec uvedeny v podstatě jen dva. Prohlášení Dělnické strany na webových stránkách z doby krajských a senátních voleb v roce 2008 a dvojnásobné porušení shromažďovacího zákona v tomtéž roce. Logicky se tak naskýtá otázka, zda vláda a další součásti moci výkonné opravdu nemají proti Dělnické straně navzdory svým velkohubým vyjádřením nic jiného nebo jen Mirek Topolánek podepsal naprosto odfláknutý návrh.
V případě uváděného porušení shromažďovacího práva jde dokonce jen o dva případy a to z 16. června 2008 z Hradce Králové a 18. října 2008 z Litvínova.
V prvním případě chtěla Dělnická strana uspořádat hudební akci v letním kině, ale město jí na poslední chvíli vypovědělo smlouvu. Strana však přesto své příznivce do Hradce Králové svolala na neohlášené shromáždění, které vcelku poklidně proběhlo v centru města.
V druhém případě je Dělnické straně připisováno organizování veřejnosti daleko více známé akci v centru Litvínova a v Janově, která byla reakcí na předcházející romské útoky vůči hlídkám Dělnické strany. Je nepochybné, že se neohlášeného shromáždění, které se později díky policejnímu útoku na jeho účastníky zvrhlo v násilnosti, účastnili i členové Dělnické strany a jeden z řečníků vyslovil pozdrav od jejího předsedy, ale samotná teze o organizování akce Dělnickou stranou je vzhledem k absenci dalších důkazů v textu návrhu jen těžko prokazatelná. Tvrzení, že akci organizovala přímo Dělnická strana či ve spojení s neregistrovaným Národním odporem opět nikdo ničím neprokazuje. Jediné, co návrh uvádí, je text pozvánky s chybně uvedeným titulem, který se objevil stánkách, na jejichž tvorbě se Dělnická strana nepodílí, tudíž nemůže mít vliv na jejich podobu. Případný opak opět jakkoliv dokazován není. Ostatně pozvánka byla přetištěna v různých zněních hned na celé řadě webů a blogů a hlavní svolávací internetovou stránkou byl zcela jiný blog a to http://protestinfo.wordpress.com/.
Vládní interpretace víceznačného prohlášení Dělnické strany na jejích webových stránkách z doby krajských voleb v roce 2008 je oproti jednomu prokázanému a jednomu neprokázanému neohlášenému shromáždění daleko způsobilejší vést k zákazu strany. V onom zmiňovaném prohlášení Dělnická strana vyhlašuje nulovou toleranci polistopadovému systému, požaduje prošetření zločinů stávajících parlamentních stran a tvrdí, že bude usilovat o jejich rozpuštění.
Problém vládního tvrzení však spočívá v tom, že toto prohlášení lze interpretovat všelijak a nejen k tíži strany, jejíž rozpuštění vláda navrhuje. Požadavek prošetření domnělých zločinů je jistě zcela legitimní záležitost. Tvrzení, že v případě, že se strana dostane k vládní moci budou prošetřeny zločiny soudobého establishmentu patří v českém politickém prostředí k běžnému vyjadřování parlamentní i mimoparlamentní opozice. Stačí si ostatně vzpomenout na "Akci čisté ruce", deklarace představitelů ODS před parlamentními volbami v roce 2006 a podobná prohlášení.
Oprávnění vlády podat návrh na rozpuštění politické je součástí českého právního řádu a ostatně tohoto oprávnění využila i současná vláda proti Dělnické straně, jelikož deklaruje, že pro něj nastaly důvody. Dělnická strana nikde neuvedla, že bude v případě hypotetického převzetí vládní moci usilovat o rozpuštění zmiňovaných stran nedemokratickými prostředky, naopak její předseda se opakovaně pro média vyjádřil, že to bude on, kdo bude v budoucnu podávat Nejvyššímu správnímu soudu vládní návrh na rozpuštění některých stran. Požadavek rozpuštění politické konkurence se stal v České republice běžnou součástí politického boje, například senátoři Mejstřík a Štětina opakovaně požadovali rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy, Ivan Langer a představitelé Strany zelených využívali svého postoje k Dělnické straně k sbírání politických bodů a v podobném duchu se vyjadřoval v poslední době právě i Tomáš Vandas z Dělnické strany směrem k vládnoucím stranám.
Nulová tolerance polistopadovému režimu zní jako zajímavá fráze, ale bez bližší specifikace, v čem strana systém nehodlá tolerovat a čím jej hodlá nahradit, jde o frázi fakticky bezobsažnou. I z hlediska politické rétoriky českého prostředí je výraz "nulová tolerance" relativně běžný a kritika polistopadového uspořádání, zejména způsobu privatizace v 90. letech, je charakteristická i pro ostatní levicové strany. Dělnická strana pochopitelně v odpovědi Nejvyššímu správnímu soudu deklarovala, že jí jde o revoluční reformu systému demokratickou cestou a jejím cílem není nic protiústavního.
Při pohledu do sousedního Polska zjistíme, že s politickým programem 4. polské republiky, která by nahradila dosavadní republiku třetí, vyhrála strana Prawo i Sprawiedliwość parlamentní volby v roce 2005, takže i z hlediska zahraničního srovnávacího je zřejmé, že samotný požadavek nahrazení stávajícího uspořádání, ať již jej politici ve svých politických proslovech zvou systémem, establishmentem, režimem či jakkoliv jinak, není sám o sobě ničím antidemokratickým a k posouzení toho, zda se jedná o odstranění demokratických základů státu, by bylo potřeba zjistit, čím chtějí kritizované uspořádání nahradit.
Na celém návrhu na rozpuštění Dělnické strany je zarážející též absence jakékoliv snahy o dokazování uváděných tvrzení či právní argumentaci. Nelze než souhlasit s ideovou odpůrkyní Dělnické strany Klárou Kalibovou v jejím tvrzení, že "Zdůvodnění návrhu postrádá jakoukoli hlubší právní argumentaci. Právníci vnitra zcela pomíjejí závazné mezinárodní dokumenty, nepodkládají své závěry znalostí evropských ani vnitrostátních judikátů (odkazují pouze na jeden judikát Ústavního soudu), Listinu základních práv a svobod užívají pouze pro forma."
Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích umožňuje rozpuštění stran a hnutí z několika různých důvodů. Pro posuzovaní činnosti Dělnické strany přichází v úvahu ustanovení paragrafu 4, který zapovídá činnost politickým stranám
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,
d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.
Pro porušování zákonů v písmenu a) je nutná soustavnější protiprávní činnost, což jedno prokázané a jedno neprokázané porušení zákona o právu shromažďovacím, za něž padají pokuty blízké spíše výši pokut za dopravní přestupky, rozhodně není. Je nutno si uvědomit i kontext, ve kterém při demonstracích k porušením shromažďovacího práva došlo. Při obdobných demonstracích totiž porušují zákony bohužel takřka všichni. Policie zasahuje bez výzvy a dopředu plánovaně i proti řádně ohlášeným shromážděním a nezákonně perlustruje jejich účastníky, orgány obce některá shromáždění zakazují protiprávně z hlediska důvodu i času a jiné subjekty uskutečňují neohlášené protidemonstrace či zneužívají práva tím, že blokují některá místa na několik měsíců dopředu. Jednonásobné či dvojnásobné porušení shromažďovacího práva je jistě protiprávním jednáním, vzhledem k zásadě proporcionality by však rozpuštění bylo dosti nepřiměřenou sankcí.
Lze tedy očekávat, že rozhodnutí soudu bude záviset na jeho interpretaci toho, zda jedno prohlášení na webových stránkách a jeho interpretace znamená, že strana směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se o ni ústavními prostředky a odstranění demokratických základů státu. Za pozornost však stojí, že samotný vládní návrh ani písmeno c) § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích vůbec ve vztahu k činnosti Dělnické strany neuvádí a naopak zmiňuje písmeno d).
Osobně mám malé podezření, že Dělnická strana v rozpuštění tak trochu doufá, jelikož by jejím představitelům umožnilo reorganizaci, změnu hloupého názvu a zajistilo by jim před volbami do Evropského parlamentu, do kterého mohou bývalý členové kandidovat na listině jiné strany, opět značnou mediální publicitu. Ostatně strana před soud chystá další neohlášené shromáždění, které mediální ohlas jen zvýší. V případě, že by navíc soud rozhodl na základě takto chabých vládních argumentů, mohla by se snadno prezentovat jako obět politického procesu.
Je možné, že zazní ještě něco nového a převratného u ústního jednání, ale základní argumenty a pozice vlády i Dělnické strany asi zůstanou stejné.
Soudcům jejich rozhodování nezávidím. Buďto stranu nerozpustí a stanou se terčem značné mediální a politické kritiky nebo ji na základě chabého návrhu, jehož mizernost uznávají mnozí zastánci i odpůrci Dělnické strany, rozpustí a vystaví se tak do budoucna kritice, že jednají na politickou objednávku.
Čtvrtek, 27. listopad 2008
Miloš Zeman: Mlaťte fanoušky jako politickou kompenzaci
Někteří politici nepřiměřené zásahy policie vůči vlastním občanům omlouvají, vymýšlejí pro jejich ospravedlnění různé krkolomné výmluvy, předkládají nepřesvědčivé příčiny a především se snaží vyvolat zdání jejich legitimnosti a legálnosti. Bývalý premiér Miloš Zeman je v některých ohledech upřímný a na nic si nehraje.
V reakci na nedávný zásah slovenské policie proti maďarským fotbalovým fanouškům vyjádřil svůj vztah k občanským svobodám a politickému použití policie zcela otevřeně:
„Řekl jsem Jožkovi Migašovi, ať slovenská vláda nechá zmlátit pro změnu i slovenské fanoušky, nejen maďarské, a tím vykompenzuje onen incident“
Tedy žádná ochrana veřejného pořádku, ani volání po zákroku proti někomu, kdo dělá něco neprotizákonného. Zkrátka nechat někoho brutálně zmlátit, protože nemá rád fotbalové rowdies a zajistilo by to klidný vztah se sousední zemí.
Je tak vidět, že Miloš Zeman stál v čele vlády různých Lánských, Kavanů, Březinů, Davidů, Grulichů, Svobodů a Schlingů zcela oprávněně.
Vyjádření bývalého premiéra je jistě hulvátské, propaguje policejní agresi bez jakéhokoliv zákonného důvodu a ukazuje všem, jak to v praxi asi vypadá s policejními zákroky na politickou objednávku. Na druhou stranu by bylo vůči občanům férovější, kdyby se takto otevřeně ohledně použití policie proti občanům vyjadřovali i jiní politici, včetně současného ministra vnitra.
V reakci na nedávný zásah slovenské policie proti maďarským fotbalovým fanouškům vyjádřil svůj vztah k občanským svobodám a politickému použití policie zcela otevřeně:
„Řekl jsem Jožkovi Migašovi, ať slovenská vláda nechá zmlátit pro změnu i slovenské fanoušky, nejen maďarské, a tím vykompenzuje onen incident“
Tedy žádná ochrana veřejného pořádku, ani volání po zákroku proti někomu, kdo dělá něco neprotizákonného. Zkrátka nechat někoho brutálně zmlátit, protože nemá rád fotbalové rowdies a zajistilo by to klidný vztah se sousední zemí.
Je tak vidět, že Miloš Zeman stál v čele vlády různých Lánských, Kavanů, Březinů, Davidů, Grulichů, Svobodů a Schlingů zcela oprávněně.
Vyjádření bývalého premiéra je jistě hulvátské, propaguje policejní agresi bez jakéhokoliv zákonného důvodu a ukazuje všem, jak to v praxi asi vypadá s policejními zákroky na politickou objednávku. Na druhou stranu by bylo vůči občanům férovější, kdyby se takto otevřeně ohledně použití policie proti občanům vyjadřovali i jiní politici, včetně současného ministra vnitra.
Pondělí, 17. listopad 2008
17. listopad a jeho význam pro dnešní dobu
17. listopadu si připomínáme dvě události, které zásadním způsobem ovlivnily české dějiny a staly se symbolem odporu vůči německé okupaci a komunistickému režimu.
V roce 1939 byli popraveni studenti a mladí absolventi, kteří vystupovali proti německé okupaci. Předehrou poprav a uvěznění českých studentů v koncentračních táborech byla oslava 28. října 1939, její brutální potlačení, smrt Václava Sedláčka a Jana Opletala a masové poslední rozloučení s Janem Opletalem v Praze.
Mnozí z popravených ukazovali svůj charakterní postoj již v době první republiky, kdy např. v rámci insigniády hájili české zájmy a ostře vystupovali proti německým nacistům i komunistické a hradní levici. Až na jednu výjimku byli všichni popravení členy českých národoveckých organizací a svou činností se zasazovali o samostatný a svobodný český stát.
V roce 1989 se 17. listopadu konalo při příležitosti výročí událostí roku 1939 shromáždění, které bylo brutálně napadeno bezpečnostními složkami státu. Demonstrující si tehdy opravdu nepřipomínali pouze rok 1939, ale minulé události pro ně byly symbolem odporu proti útlaku, který do roku 1989 vykonával komunistický režim. Můžeme jistě spekulovat o tom, do jaké míry byly události roku 1989 na nejvyšší úrovni spontální záležitostí a do jaké míry připravovaným konce režimu, ale to při posuzování osobní odvahy těch, kteří se nebáli vyjít do ulic a demonstrovat svůj odpor proti totalitnímu režimu, který zde vládl, nehraje sebemenší roli.
Německá okupace a nacistický režim, stejně jako vazalství Sovětskému svazu a režim komunistický, byly tou nejbrutálnější formou útoku na českou státnost a svobodu českých lidí. Při vzpomínce na bojovníky za národní stát a proti cizímu útlaku z roku 1939, i demonstranty za svobodu od komunistického režimu v roce 1989 si je však třeba uvědomit, že i dnes není vyhráno a i dnes je třeba hájit nezávislost a svobodu pro české lidi.
Již nám není vládnuto z Berlína či Moskvy, ale současná podřízenost Evropské unii a snahy některých členů vládnoucího establishmentu o podřízenost Spojeným státům či Ruské federaci, ukazují, že i nyní je třeba suverenitu hájit a znovuobnovovat. A to již ani nehovořím o některých mocných nestátních aktérech, kteří svou ekonomickou silou či mediální mocí překonávají sílu států.
Stejně tak i se svobodou to není mnohdy valné. Obtěžující byrokracie, mnozí zkorumpovaní, svévolně nebo na politickou objednávku jednající úředníci a policisté, neustálá existence politických trestných činů v právní řádu, narůstající šmírování občanů prostřednictvím moderních technologií, zakazování politicky nepohodlných organizací, preference antisociálních skupin na úkor poctivého občana, provázonost vedoucích politiků a organizovaného zločinu, pomalu rozhodující soudy v civilních věcech a spousta dalších zásadních nešvarů nám znovu a znovu ukazují, že 17. listopad není pouze vzpomínkou na hrdiny doby minulé a jejich činy, ale i připomínkou, že je stále za co bojovat.
V roce 1939 byli popraveni studenti a mladí absolventi, kteří vystupovali proti německé okupaci. Předehrou poprav a uvěznění českých studentů v koncentračních táborech byla oslava 28. října 1939, její brutální potlačení, smrt Václava Sedláčka a Jana Opletala a masové poslední rozloučení s Janem Opletalem v Praze.
Mnozí z popravených ukazovali svůj charakterní postoj již v době první republiky, kdy např. v rámci insigniády hájili české zájmy a ostře vystupovali proti německým nacistům i komunistické a hradní levici. Až na jednu výjimku byli všichni popravení členy českých národoveckých organizací a svou činností se zasazovali o samostatný a svobodný český stát.
V roce 1989 se 17. listopadu konalo při příležitosti výročí událostí roku 1939 shromáždění, které bylo brutálně napadeno bezpečnostními složkami státu. Demonstrující si tehdy opravdu nepřipomínali pouze rok 1939, ale minulé události pro ně byly symbolem odporu proti útlaku, který do roku 1989 vykonával komunistický režim. Můžeme jistě spekulovat o tom, do jaké míry byly události roku 1989 na nejvyšší úrovni spontální záležitostí a do jaké míry připravovaným konce režimu, ale to při posuzování osobní odvahy těch, kteří se nebáli vyjít do ulic a demonstrovat svůj odpor proti totalitnímu režimu, který zde vládl, nehraje sebemenší roli.
Německá okupace a nacistický režim, stejně jako vazalství Sovětskému svazu a režim komunistický, byly tou nejbrutálnější formou útoku na českou státnost a svobodu českých lidí. Při vzpomínce na bojovníky za národní stát a proti cizímu útlaku z roku 1939, i demonstranty za svobodu od komunistického režimu v roce 1989 si je však třeba uvědomit, že i dnes není vyhráno a i dnes je třeba hájit nezávislost a svobodu pro české lidi.
Již nám není vládnuto z Berlína či Moskvy, ale současná podřízenost Evropské unii a snahy některých členů vládnoucího establishmentu o podřízenost Spojeným státům či Ruské federaci, ukazují, že i nyní je třeba suverenitu hájit a znovuobnovovat. A to již ani nehovořím o některých mocných nestátních aktérech, kteří svou ekonomickou silou či mediální mocí překonávají sílu států.
Stejně tak i se svobodou to není mnohdy valné. Obtěžující byrokracie, mnozí zkorumpovaní, svévolně nebo na politickou objednávku jednající úředníci a policisté, neustálá existence politických trestných činů v právní řádu, narůstající šmírování občanů prostřednictvím moderních technologií, zakazování politicky nepohodlných organizací, preference antisociálních skupin na úkor poctivého občana, provázonost vedoucích politiků a organizovaného zločinu, pomalu rozhodující soudy v civilních věcech a spousta dalších zásadních nešvarů nám znovu a znovu ukazují, že 17. listopad není pouze vzpomínkou na hrdiny doby minulé a jejich činy, ale i připomínkou, že je stále za co bojovat.
Sobota, 8. listopad 2008
ODS chce rozpustit Dělnickou stranu, ta naopak zase ji
Ministr vnitra, místopředseda Občanské demokratické strany a jeden z dlouhodobých strůjců jejího nedávného volebního debaklu se rozhodl vypořádat s opoziční Dělnickou stranou a vláda v nejbližší době nejspíš podá návrh na její rozpuštění. Podle Langerova prohlášení se "pod rouškou svobodné soutěže politických stran a hnutí skrývala činnost, která je neslučitelná s fungováním demokratického právního státu".
Rozpouštět nepohodlné politické konkurenty však nechce pouze Občanská demokratická strana, ale i samotná Dělnická strana. V prohlášení na svých webových stránkách volá po "rozpuštění stávajících parlamentních stran a prošetření všech jejich zločinů po roce 1989". Na jiných místech zmiňuje, že samotné Íčko i ODS slouží k prosazování vlivu mafie v politice.
Pozoruhodné jistě je, že obě dvě strany a jejich členové se velmi často odvolávají na svobodu slova a její ochranu. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry se řadoví členové ztotožňují s kroky vedoucích představitelů svých stran, ale zdá se, že svoboda slova je podle mnohých z nich určena jen pro ně samotné a jim sympatické názory, hlasatele těch jim nesympatických je však třeba zakazovat a tvrdě trestat.
Společná je oběma stranám též snaha o využití návrhu na rozpuštění Dělnické strany ke své politické propagaci. Ivan Langer se snaží si takovýmto krokem a siláckou rétorikou získat popularitu mezi určitou sortou lidí s totalitním uvažováním, Tomáš Vandas zase bere očekávaný návrh na rozpuštění jeho strany jako součást vlastní volební kampaně pro nadcházející volby do Evropského parlamentu a prohlašuje, že jeho strana je jedinou skutečnou opozicí, z níž mají, jak ukazuje návrh na rozpuštění, vládnoucí politici opravdu strach.
Uvidíme, jak se k věci postaví Nejvyšší správní soud a jaké argumenty i "argumenty" ve svém rozhodnutí uvede. Osobně bych se klonil k tomu nechat rozhodnutí o volebním úspěchu nebo neúspěchu strany či hnutí na samotných voličích. Jako u voliče ve mně současné snahy o zákaz politické konkurence, ať již jsou jejich autory Občanská demokratická strana, Dělnická strana či v jiném případě Strana zelených, příliš sympatií nevyvolávají.
Rozpouštět nepohodlné politické konkurenty však nechce pouze Občanská demokratická strana, ale i samotná Dělnická strana. V prohlášení na svých webových stránkách volá po "rozpuštění stávajících parlamentních stran a prošetření všech jejich zločinů po roce 1989". Na jiných místech zmiňuje, že samotné Íčko i ODS slouží k prosazování vlivu mafie v politice.
Pozoruhodné jistě je, že obě dvě strany a jejich členové se velmi často odvolávají na svobodu slova a její ochranu. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry se řadoví členové ztotožňují s kroky vedoucích představitelů svých stran, ale zdá se, že svoboda slova je podle mnohých z nich určena jen pro ně samotné a jim sympatické názory, hlasatele těch jim nesympatických je však třeba zakazovat a tvrdě trestat.
Společná je oběma stranám též snaha o využití návrhu na rozpuštění Dělnické strany ke své politické propagaci. Ivan Langer se snaží si takovýmto krokem a siláckou rétorikou získat popularitu mezi určitou sortou lidí s totalitním uvažováním, Tomáš Vandas zase bere očekávaný návrh na rozpuštění jeho strany jako součást vlastní volební kampaně pro nadcházející volby do Evropského parlamentu a prohlašuje, že jeho strana je jedinou skutečnou opozicí, z níž mají, jak ukazuje návrh na rozpuštění, vládnoucí politici opravdu strach.
Uvidíme, jak se k věci postaví Nejvyšší správní soud a jaké argumenty i "argumenty" ve svém rozhodnutí uvede. Osobně bych se klonil k tomu nechat rozhodnutí o volebním úspěchu nebo neúspěchu strany či hnutí na samotných voličích. Jako u voliče ve mně současné snahy o zákaz politické konkurence, ať již jsou jejich autory Občanská demokratická strana, Dělnická strana či v jiném případě Strana zelených, příliš sympatií nevyvolávají.
Pondělí, 27. říjen 2008
Historické tramvaje na běžné lince
Zatímco značná část země žila očekáváním konce krajských voleb, vyrazil jsem minulou sobotu do centra Brna. Kromě vyřízení několika běžných záležitostí byl dalším cílem mé cesty oběd v jedné restauraci, ve které vaří chutná meníčka.
Příjemný pocit z onoho slunného sobotního dne však nemá na svědomí jen kombinace kuřecího a vepřového masa a volské voko, ale překvapení poněkud jiného charakteru. Zkrátka při čekání na šalinu přijel místo vozu běžného, vůz historický. Popravdě řečeno jsem věděl, že něco takového v Brně jezdí či v centru města někdy vloni jezdilo, ale o tom, že se nyní jedná o pravidelný víkendový provoz některých spojů na lince č. 10 jsem se dozvěděl až později. Do takovéto šaliny bych nasedl tak jako tak, ale skutečnost, že jela mým směrem se mi samozřejmě hodila.
Ve voze jsem byl uvítán průvodčím v dobové uniformě, který mi nabídl pro případ, že bych neměl šalinkartu ani svou jízdenku, možnost si u něj jízdenku zakoupit. Právě moderní označovač jízdenek byla jediná věc, která ve voze působila na první pohledu „nedobově“. Zdálo se mi však, že část cestujících si nebyla jistá, zda není za jízdu nějaký příplatek, či omylem nabídku jízdenky považovala za cosi jako přepravní kontrolu.
V tramvaji seděla při cestě tam i zpátky různorodá společnost lidí. Část cestujících tvořili ti, kteří se zkrátka potřebovali dostat do své cílové stanice, jiní působili dojmem, že jízdu historickou šalinou jako součást své cesty plánovali. Do obou těchto skupin pak spadaly rodiny s dětmi, které využilyy jednoho z posledních podzimních slunných víkendů k výletu na Stránskou skálu, často spojeného i s pouštěním draka.
Z netradičního dopravního prostředku byli evidentně nadšeni zejména ti nejmenší, ale i ostatním cestujícím, mnohdy zcela náhodným, pozvedla jízda ve starém stroji náladu. Drobnost, o které možná nemá cenu ani psát, ale přesto věc, která každý týden řadu lidí potěší. Byť pro něj existuje i řada jiných dobrých důvodů, už jen kvůli té dětské radosti má takovýto historický provoz smysl.
Takovéto víkendové a sváteční jízdy na desítce zítra končí, ale doufám, že se historické šaliny do ulic Brna opět vrátí. Za skvělý nápad lze jeho autorovi a dopravnímu podniku jen poděkovat a popřát jim, aby v co možná nejbližší době na lince zahrnující i úsek Stránská skála – Nádraží Líšeň mohlo jezdit daleko více podobných vozů.
Ostatně i pražské lince č. 91 by daleko více slušelo její začlenění do běžné linkové sítě, ale čeho se ještě dočkáme od Dopravního podniku hl. m. Prahy v čele s Martinem Dvořákem, lze jen těžko předjímat.
Příjemný pocit z onoho slunného sobotního dne však nemá na svědomí jen kombinace kuřecího a vepřového masa a volské voko, ale překvapení poněkud jiného charakteru. Zkrátka při čekání na šalinu přijel místo vozu běžného, vůz historický. Popravdě řečeno jsem věděl, že něco takového v Brně jezdí či v centru města někdy vloni jezdilo, ale o tom, že se nyní jedná o pravidelný víkendový provoz některých spojů na lince č. 10 jsem se dozvěděl až později. Do takovéto šaliny bych nasedl tak jako tak, ale skutečnost, že jela mým směrem se mi samozřejmě hodila.
Ve voze jsem byl uvítán průvodčím v dobové uniformě, který mi nabídl pro případ, že bych neměl šalinkartu ani svou jízdenku, možnost si u něj jízdenku zakoupit. Právě moderní označovač jízdenek byla jediná věc, která ve voze působila na první pohledu „nedobově“. Zdálo se mi však, že část cestujících si nebyla jistá, zda není za jízdu nějaký příplatek, či omylem nabídku jízdenky považovala za cosi jako přepravní kontrolu.
V tramvaji seděla při cestě tam i zpátky různorodá společnost lidí. Část cestujících tvořili ti, kteří se zkrátka potřebovali dostat do své cílové stanice, jiní působili dojmem, že jízdu historickou šalinou jako součást své cesty plánovali. Do obou těchto skupin pak spadaly rodiny s dětmi, které využilyy jednoho z posledních podzimních slunných víkendů k výletu na Stránskou skálu, často spojeného i s pouštěním draka.
Z netradičního dopravního prostředku byli evidentně nadšeni zejména ti nejmenší, ale i ostatním cestujícím, mnohdy zcela náhodným, pozvedla jízda ve starém stroji náladu. Drobnost, o které možná nemá cenu ani psát, ale přesto věc, která každý týden řadu lidí potěší. Byť pro něj existuje i řada jiných dobrých důvodů, už jen kvůli té dětské radosti má takovýto historický provoz smysl.
Takovéto víkendové a sváteční jízdy na desítce zítra končí, ale doufám, že se historické šaliny do ulic Brna opět vrátí. Za skvělý nápad lze jeho autorovi a dopravnímu podniku jen poděkovat a popřát jim, aby v co možná nejbližší době na lince zahrnující i úsek Stránská skála – Nádraží Líšeň mohlo jezdit daleko více podobných vozů.
Ostatně i pražské lince č. 91 by daleko více slušelo její začlenění do běžné linkové sítě, ale čeho se ještě dočkáme od Dopravního podniku hl. m. Prahy v čele s Martinem Dvořákem, lze jen těžko předjímat.
Pátek, 24. říjen 2008
Josef Kalbáč v druhém kole senátních voleb
Dosavadní senátor za KDU-ČSL Josef Kalbáč postoupil na Strakonicku do druhého voleb, když se v tom prvním umístil na druhém místě za kandidátem ČSSD a jen těsně porazil Miroslava Beneše z ODS. Největšího úspěchu dosáhl na malých vesnicích, naopak ve větších městech získávali kandidáti ODS a ČSSD.
V druhém kole Kalbáčovi téměř ihned po vyhlášení volebních výsledků vyjádřil podporu jím poražený Miroslav Beneš. Jako hlavní důvody své podpory uvedl, že má Josef Kalbáč blízký vztah ke svému regionu, kterému se opravdu věnovat bude, a jeho hlas pro Václava Klause v prezidentské volbě.
Za odmítavý postoj k dalšímu omezování národní suverenity v podobě Lisabonské smlouvy se dostalo senátoru Kalbáčovi jako jedinému politikovi mimo ODS i otevřené a adresné podpory ze strany Václava Klause. Daleko méně významnou podporu kvůli svému postoji k Lisabonské smlouvě obdržel i od mimoparlamentní strany Právo a spravedlnost.
Jistě například nemusíme souhlasit s kladným postojem pana senátora k samotnému členství České republiky v Evropské unii, ale za svůj přístup k Lisabonské smlouvě si zasluhuje nejvyšší uznání. Vezmeme-li si další zahraničně politické téma, kterým je americký radar na našem území, i zde Josef Kalbáč vystupuje se svým požadavkem, aby byl případný radar součástí obrany evropských zemí, sympatičtěji, než většina deklaratorně pravicových politiků.
Před prvním kolem senátních voleb se Josef Kalbáč stal terčem mediální antikampaně kvůli údajně nerealistickým slibům dotýkajících se komunálních záležitostí, ale přesto v regionu, který jej zná a o jeho reálných zásluhách ví, dokázal dosáhnout výsledku, který se jinde v republice jeho stranickým kolegům obvykle nezdařil. Podpora 85,44% z prvního kola v Třebohosticích, ze kterých pochází a v nichž pořád žije, také mnohé napovídá o jeho místní popularitě.
Uvidíme, jak voliči ocení jeho zásluhy pro region Strakonicka, a jak ohodnotí jeho činnost v Senátu v otázkách celostátního významu. V doplňovacích volbách v roce 2003, ve kterých byl zvolen senátorem, postupoval Ing. Kalbáč do druhého kola voleb též z druhého místa a to s ještě větším odstupem za vítězem kola prvního, ale tehdy byl jeho nakonec neúspěšným soupeřem Ing. Pavel Pavel kandidující za Občanskou demokratickou stranu.
Bez ohledu na sobotní volební výsledek však přeji KDU-ČSL více politiků jako Josef Kalbáč a naopak méně různých Svobodů a Pithartů.
psáno pro blog.idnes.cz
V druhém kole Kalbáčovi téměř ihned po vyhlášení volebních výsledků vyjádřil podporu jím poražený Miroslav Beneš. Jako hlavní důvody své podpory uvedl, že má Josef Kalbáč blízký vztah ke svému regionu, kterému se opravdu věnovat bude, a jeho hlas pro Václava Klause v prezidentské volbě.
Za odmítavý postoj k dalšímu omezování národní suverenity v podobě Lisabonské smlouvy se dostalo senátoru Kalbáčovi jako jedinému politikovi mimo ODS i otevřené a adresné podpory ze strany Václava Klause. Daleko méně významnou podporu kvůli svému postoji k Lisabonské smlouvě obdržel i od mimoparlamentní strany Právo a spravedlnost.
Jistě například nemusíme souhlasit s kladným postojem pana senátora k samotnému členství České republiky v Evropské unii, ale za svůj přístup k Lisabonské smlouvě si zasluhuje nejvyšší uznání. Vezmeme-li si další zahraničně politické téma, kterým je americký radar na našem území, i zde Josef Kalbáč vystupuje se svým požadavkem, aby byl případný radar součástí obrany evropských zemí, sympatičtěji, než většina deklaratorně pravicových politiků.
Před prvním kolem senátních voleb se Josef Kalbáč stal terčem mediální antikampaně kvůli údajně nerealistickým slibům dotýkajících se komunálních záležitostí, ale přesto v regionu, který jej zná a o jeho reálných zásluhách ví, dokázal dosáhnout výsledku, který se jinde v republice jeho stranickým kolegům obvykle nezdařil. Podpora 85,44% z prvního kola v Třebohosticích, ze kterých pochází a v nichž pořád žije, také mnohé napovídá o jeho místní popularitě.
Uvidíme, jak voliči ocení jeho zásluhy pro region Strakonicka, a jak ohodnotí jeho činnost v Senátu v otázkách celostátního významu. V doplňovacích volbách v roce 2003, ve kterých byl zvolen senátorem, postupoval Ing. Kalbáč do druhého kola voleb též z druhého místa a to s ještě větším odstupem za vítězem kola prvního, ale tehdy byl jeho nakonec neúspěšným soupeřem Ing. Pavel Pavel kandidující za Občanskou demokratickou stranu.
Bez ohledu na sobotní volební výsledek však přeji KDU-ČSL více politiků jako Josef Kalbáč a naopak méně různých Svobodů a Pithartů.
psáno pro blog.idnes.cz
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
